Pro Františka Mořice do Terezína

ledna 21, 2019

Zápůjčku děl pro připravovanou výstavu Františka Mořice Nágla jsme spojili s krátkou exkurzí. Rychloprohlídku města a expozice v Magdeburských kasárnách nám zprostředkovala Veronika Slavíková z Památníku Terezín. Galerijní vůz tentokrát svezl i zájemce o kontext k výstavě jihlavského malíře, který během nedobrovolného pobytu v Terezíně vytvořil cenné dílo nejen pro historiky. Dovolila jsem si účastníky cesty požádat o zodpovězení několika anketních otázek:

1) Překvapil vás nějak Terezín?

2) Jaké vám utkvěly obrazy, pocity, zážitky?

3) Vyvolala ve vás prohlídka města a expozice v Magdeburských kasárnách nějaké otázky?

Jitka Vostálová, hospodářka:

1) Velmi mě zaujaly pevnosti kolem Terezína a jaký měly účel, hlavně kanály, které se daly napustit vodou v případě ohrožení. Vždycky jsem Terezínem jenom projížděla a nikdy jsem neměla odvahu se tam zastavit. Vždycky jsem si myslela, že v pevnostech byli vězněni právě Židé za 2. svět. války a byli zde mučeni a popravováni.

1) Pro mě byla návštěva Terezína opravdu zážitek. Já všechno moc prožívám, tak asi nejsilnější byl propagační film, tzv. dokumentární, kde bylo ukázáno, jak si "krásně" žijí děti i dospělí v Terezíně a přitom nakonec většina z nich byla odvezena do Osvětimi. To jsem nedokázala dokoukat do konce, protože když jsem viděla ty děti, představa, jak dopadly, byla strašná.

3) Celkově na mě Terezín i expozice působily velmi smutně. Expozice byla krásná, hlavně se mi líbila hudební díla vězněných a kresby.

Jana Bojanovská, kurátorka výstavy František Mořic Nágl

1) Ani ne. Splnil veškerá má očekávání (kladná i záporná), jelikož jsem zde byla před časem na výletě s manželem a dětmi. Z pochopitelných důvodů jsme tehdy neprošli všechna místa - některá jsme záměrně vynechali. Proto jsem moc ráda, že jsme nyní mohli absolvovat tak skvělou komentovanou prohlídku pevnosti.... a jestli překvapil, tak snad jen krásným počasím, které nás tam přivítalo :-)

2) Velká zima, pocit zmaru a beznaděje, ale i pokora a obdiv, jak se dokázali tamní "obyvatelé" vyrovnat se svým osudem. Krásná expozice Památníku - Náglův panel, Petr Ginz a časopis Vedem, básně dětí.... a úžasná průvodkyně!!

3) Nic mě nenapadá... Tehdy mě hlavně zajímalo, jak se povede výstava a jak ji přijmou návštěvníci....

Ilona Staňková, kurátorka:

1) Myslela jsem si, že mě tohle město už ničím nepřekvapí, protože jsem tam asi dva roky bydlela a působila. Ale dozvěděla jsem se díky výkladu spoustu informací. Zaujalo mě, jak se lišil náhled na válečnou historii města v dobách socialismu od současné, pravdě podobnější interpretace dějin.

2) Spousta obrazů se mi spojila s četbou knihy Gerron od švýcarského spisovatele Charlese Lewinského. Příděl půl litru vody na člověka na den, pouhý půllitr vody na pití, mytí, praní... Nebo představa vlaku, který přiváží a odváží lidi, které jiní lidé degradovali... nějak mi to nejde dokončit, k dobytku se snad chováme líp?

3) Zatím stále nechápu, jak je možné, že se něco takového uskutečnilo? A víme o tom, že se něco podobného neděje teď?

Evžen Nepraš, řidič:

1) Jelikož to nebyla první návštěva, věděl jsem, do čeho jdu.

2) Zážitek dost silný a emocionální. Člověk vidí, slyší, jak se tam žilo, spíš živořilo. A je rád, že žije v téhle době.

3) Ne.

Pavel Petrov, fotograf (a cyklista):

"Jak myslíte, že bude vojna dlouho trvat", zeptali se vojáci.
A dobrý voják Švejk jim odpověděl:
"Patnáct let !!! -
Poněvadž už byla jednou válka třicetiletá, ... a teď jsme o polovinu chytřejší ..."

Nyní, ve třetím tisíciletí (podle Gregoriánského kalendáře),
a pětasedmdesát let od konce druhé světové války,
je lidstvo chytré tak, že chytřejší a moudřejší už býti pravděpodobně nemůže,
přesto se Tě, Dobrý vojáku, opět tážeme:
Skutečně lidstvo zmoudřelo za ty dlouhé roky?
Nemůže se něco podobného v budoucnu opakovat?

Nemůže se stát (?), že nějaký jiný charismatický pán s fešáckým knírkem pod nosem
si začne lámat hlavu třeba tímhle:
- že je příliš mnoho umělců a galerií
- že je příliš mnoho lékařů a nemocnic
- že je příliš mnoho dělníků a továren
- že je příliš mnoho lesů, polí, vesniček a měst.
Že je příliš mnoho majitelů horských kol s elektromotorem!!!
(jsem jedním z nich - už mi to tak nešlape, ...na prahu šedesátky)
a že je tudíž nutno s tím vším něco radikálního a nezvratného udělat !!!

A tak se tě dobrý a dobrácký vojáčku Švejku, znovu ptáme:
Hrozí lidstvu, naší planetě (a stárnoucím cyklistům) nějaké nebezpečí???
Opravdu jsme zmoudřeli za těch více, jak sedm dekád?
A máme alespoň o jeden dekagram něhy, pokory, soucitu a lásky ve své duši více?
Nestali jsme se sami sobě vězniteli za hradbami pixelových kvádrů a digitálních dat?

Toto mi prolétávalo hlavou, když jsme procházeli expozicemi v Magdeburských kasárnách
a uličkami Terezína ...
... dočasně lapeni, ztraceni a uvězněni
v geometricky pravoúhlé síti uliček Smutného městečka,
které je i po tolika letech pořád ještě nasáklé tím dávným mokvajícím bolem.

Ale lednové Slunce na nás na chvilku vykouklo a usmálo se
(z olověné pevnosti zimních mraků).
A bylo zase světlo.
A bylo zase vidět.

Bylo vidět, že zvýšený lesk v našich očích
není způsoben jen jeho svitem.
Protože z bludiště krátkých slunečních paprsků
pořád vyčnívaly i oblé střechy vagónů
a hroty nářků lidí.

A taky bylo vidět
a taky bylo slyšet,
že nad tou rubovou stranou tmy,
nad průsečíkem sbíhajících se linií kolejí,
mířících do nenávratna,
náhle přelétl kos.

Kontury jeho černých pírek se na vteřinu
démantově zatřpytily.

/ Byl jsem v Terezíně poprvé, proto jsem velmi rád,
že naši skupinku z Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě,
provázela profesionální a sympatická průvodkyně,
jejíž výklad byl velmi poutavý - děkujeme - děkujeme /