blOGV

Výstava v jihlavské galerii se snaží naznačit propojení tvorby Jiřího Johna s tvorbou jeho životní partnerky Adrieny Šimotové. Ač se každý vyjadřoval svým výtvarným jazykem a svou pozornost zaměřoval na jiná témata, přece je zde cítit určitá jemná, éterická propojenost. Jiří John zemřel předčasně a pro Adrienu Šimotovou byla jeho smrt ostrým a bolestným zlomem. Po zbytek života se vracela k oné bytostné esenci, která jejich tvorbu činila blízkou. Svým dílem tak částečně rozvíjela i ducha jeho tvorby. Absence skutečné hmotné předlohy, hledání otisku, vzpomínky, toho, co zůstane. To je jedna z důležitých linií její tvorby. Možná lze považovat za příznačné, že i jihlavská výstava zůstává pro návštěvníky, díky mimořádným okolnostem současné pandemie, nedostupná. Lze ji pouze vyciťovat na dálku… hledat její esenci. Doufejme, že i po této průpravě k hlubšího pochopení tvorby obou autorů, si budeme moct toto intuitivní ohledávání po čase ověřit smyslovým vjemem při fyzické návštěvě výstavy.

Generace sochařky Marty Jiráskové (1898–1981) prošla zkušeností obou světových válek. V roce 1918 ukončila Marta studium na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Drahoňovského. Spolu s Mary Duras se staly prvními studentkami přijatými na Akademii výtvarných umění (do zestátnění školy v roce 1918 AVU ženy nepřijímala), obě studovaly u profesora Jana Štursy. Marta Jirásková zahájila svou samostatnou uměleckou dráhu ročním stipendijním pobytem v Paříži, kde mimo jiné navštěvovala přednášky Františka Kupky. Marta Jirásková, Dívka (Ženský půlakt, Půlakt I.), 1927, pálená hlína Před první světovou válkou se Praha zejména díky J. V. Myslbekovi stala jedním z významných sochařských center. Po válce bylo na co navazovat a také vůči čemu se vymezovat. "Doba se rozlomila", prohlašuje ústy Karla Teigeho umělecký spolek Devětsil v roce 1920. Marta Jirásková si však jde svou vlastní cestou, zpočátku inspirovanou francouzským neoklasicismem. Na neutrálním území svého ateliéru, kam jen

Opět bychom Vás chtěli pozvat do stálé expozice OGV v Jihlavě. Vedle dříve představeného Sychrova obrazu herečky Marie Burešové jsme již zmínili také portrét Josefa Šímy (1891-1971), zobrazující další významnou herečku Natašu Gollovou (27. 2. 1912, Brno – 29. 10. 1988, Praha). Josef Šíma, Nataša Gollová, 1932, tužka, olej, plátno, OGV v Jihlavě Obraz galerie získala v roce 1995 ještě pod původním názvem „Imaginární podobizna“, až později se ukázalo, že tato záhadná ženská tvář patří jedné z největších hvězd českého prvorepublikového a protektorátního filmu. Nataša byla mimořádně a všestranně nadaná – plynně mluvila anglicky, rusky, francouzsky a německy, zajímala se o literaturu, velmi dobře hrála na klavír, jezdila na koni a navštěvovala baletní školu. V roce 1932 se v Paříži zúčastnila jako členka tanečního souboru mezinárodní choreografické soutěže, kde v roli „Ptáka snů“ účinkovala v baletním představení „Podvečer parného dne“, za něž tehdy soubor získal bronzovou medaili. Por

z výstavy Adriena Šimotová, Jiří John - Dvojí obrazotvornost / Návrat v návratu Jiří John maloval krajinu jako zátiší. Ve výrazově střídmých, až tichých obrazech je ukryt umělcův obdiv k celkovému uspořádání světa i jeho touha po obecné harmonii. Jednotlivosti tu vypovídají o základních, donekonečna se opakujících dějích v přírodě, jako jsou rašení, klíčení, předjaří, zimy… Hlína jeho polí není povrchní a plochá, je magickou matérií, která po staletí znovu a znovu v pravidelných cyklech umdlévá vyčerpáním a po krátkém odpočinku zas rodí nový život. z výstavy Adriena Šimotová, Jiří John - Dvojí obrazotvornost / Návrat v návratu Daniel Novák / ředitel OGV

Že děti mají mnohem citlivější sluch než dospělí, je patrně všeobecně známo. Ale pozor! Během edukační dílny přítomní předškoláci slyšeli, jak si tihle dva kluci pískají! Myslím, že i autory plastik Miroslava Pangráce (vlevo) a Jiřího Ducháčka by mile překvapila senzualita a kreativita našich malých návštěvníků. Miroslav Pangrác, Hlava chlapce, 1956, bronz, v. 33 cm, s. 19 cm, h. 17 cm Jiří Ducháček, Jiří Malý, 1935, patinovaná sádra, v. 37 cm, s. 31 cm, h. 19 cm Sochařský portrét dítěte není zas tak jednoduchá disciplína, jak by se mohlo zdát. Nejen proto, že model bývá neposedný. Zkuste se někdy při návštěvách kostelů zadívat do tváří andílků… Ne vždy jsou tak roztomilí, jak by si autor asi býval přál. Miroslav Pangrác byl vynikající portrétista. Dokázal neobyčejně živě a zároveň citlivě zachytit lidskou osobnost, což je fascinující právě u dětských podobizen. Jeho pedagogy na Akademii výtvarných umění byli Jan Lauda a Karel Pokorný, který je v expozici zastoupen promlouvající

Za několik dní tomu bude rok, kdy do Stálé expozice Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě přibylo další dílo Ze sbírek… Vedle známého Šímova portrétu Nataši Gollové je k vidění podobizna další české herečky Marie Burešové. Jejím autorem je významný český malíř, ilustrátor, grafik a pedagog Vladimír Sychra (1903-1963). Život a dílo tohoto velikána českého výtvarného umění a geniálního portrétisty i krajináře si připomeneme někdy příště, dnes bychom chtěli představit ženu, kterou zachytil ve svém díle.  Vladimír Sychra - Podobizna herečky M. Burešové, 1940 olej, překližka, 64,5 x 54 cm, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Marie Burešová (1. listopadu 1907, Praha - 14. dubna 1972, Praha) byla česká divadelní a filmová herečka známá z mnoha pamětnických filmů i divadelních inscenací. Působila v E. F. Burianově „Déčku“ a v Národním divadle, její herecká kariéra byla krátce spjata také s Vysočinou. V roce 1940 hostovala v Horáckém divadle, které ovšem tehdy přechodně působilo v Tř

Jak pohlížet na umělecké dílo? Jedním z klíčů k nalezení odpovědi na tuto otázku můžou být myšlenky toho, kdo jej vytvořil. Třeba tato vzpomínka na sen z dětství, kterou Adriena Šimotová zaznamenala v roce 1973. "Dům uprostřed zahrady, obklopený bílou vysokou zdí. Hraje si zde děvčátko. Nevidí přes zahradní zeď, ale slyší zvuky a cítí vůně "světa za zdí". Může naslouchat houkání vlaků, zvukům kopyt koní místní vojenské posádky, vdechovat vůni dřeva z blízké pily... čekat na "posly vnějšího světa" - na bílé urousané slepice, které přicházejí na návštěvu do zahrady, na zrzavou kočku se šílenýma očima, přinášející "mlhavé zprávy" z blízkého nevěstince. Může vnímat život v domě: tanec, veselí, pach vlhké prázdnoty vzlínající ze sklepa. Vjemy na ni doléhají intenzivně, ale jakoby zdáli. O to silnější jsou pocity, které vzbuzují, o to bohatší jsou obrazy, které vyvolávají." (citát z knihy Adriena Šimotová, Hlava k listování, Praha 2016) Adrie

Když nemůže člověk za uměním, musí umění za ním… Stejně jako všechny ostatní kulturní instituce v naší zemi i jihlavská galerie musela až do odvolání uzavřít své prostory pro veřejnost. Kdo ale zatím nestihl navštívit naše aktuální výstavy Sochy mluví , Dvojí obrazotvornost (Adriena Šimotová, Jiří John) nebo stálou expozici , tak nemusí zoufat. Alespoň touto virtuální cestou se Vám pokusíme zprostředkovat vybraná díla, která vždy doprovodí komentář z řad našich kurátorů (a v mnoha případech i pana ředitele). Jako první v tomto cyklu bude prezentovat kurátorka výstavy Sochy mluví Ilona Staňková: Nevystavit dílo " Žena, která mlčí " Evy Kmentové na výstavě pojmenované " Sochy mluví " mi připadalo zhola nemožné. Proto je také tato umělkyně v expozici výjimečně zastoupena dvěma díly.Eva Kmentová se do náruživých debat o umění, které ve Wagnerově ateliéru vedli její spolužáci, zapojovala velmi spoře. Byla pozorovatelkou, svět si užívala ze svého stanoviště, tak j