Vedlejší účinky rozhovoru s Janem Moravcem

Co je to lidské? Dost často 
narážím na to, že někdo vykládá, že je něco přirozeného a že se chová vlastně přirozeně. Tak to lidské je nepřirozené. Když dáš podnikateli kus lesa, tak co s tím udělá? Samozřejmě, vykácí, prodá, udělá z toho parkoviště, postaví obchoďák. On se chová se přirozeně. Jako šelma, jako bestie. Naprosto nepřirozené, proti lidské přirozenosti je: „No a co, tak to nechám být, ať je les lesem. Komu to jako může vadit?“

Jan Moravec vystudoval střední zemědělskou školu. "...to byl ještě bolševik, časy kádrových posudků, takže jsem byl vůbec rád, že jsem se na nějakou střední školu dostal", říká o své klikaté životní cestě grafik a malíř, který si svůj život jinde než na Vysočině nedovede představit. Náš rozhovor do knihy o umělcích Vysočiny se trochu protáhl. Jeho slova se mi opětovně vynořují z paměti, často v souvislosti s právě probíhající výstavou Jak lesy myslí. Formát rozhovoru je však neúprosný. Ty odbočky a zálivy v řeči mi však připadají obzvláště cenné.

Nepatřím mezi ty lidi, s čímž jsem se setkával hodně u Pražáků, tam by fakt bylo jedno, kdyby ho člověk vzal ve spánku a on se probudil druhý den v New Yorku. A nezaznamenal by rozdíl, nebo by třeba zajásal. U mě to opravdu nefunguje. Já bych byl hodně nešťastný, já bych se asi střelil do hlavy v tu ránu, kdyby bylo čím (smích). Jsou místa na téhle té kouli, které by mě mohla zajímat, chtěl bych se tam podívat. Vůbec to není spojeno s městy, zajímá mě, jak vypadá krajina při březích Středozemního moře, ... jsou místa, která by mě zajímala, ve Francii…, ale na to, aby to člověk pochopil, musel by tam fungovat déle, ale to já nejsem ochotný. Já když jedu do Prahy, začínám mít žaludeční problémy. Tu díru v zemi fakt jako nemám rád.

Na připravované kolekci ze sbírek "bon appetit" zpracovávám oblast chovu zvířat. Musím se přiznat, že obraz, který mi popisoval, nemohu dostat z paměti. Raději bych se dělila jen o ty dobré věci, ale...:

Zemědělka byla opravdu výborná škola i po výtvarné stránce. Jednak se člověk věnuje krajině a tam postřehne několik věcí, co je pro krajinu důležité. Člověk najednou zjišťuje, co to je kulturní krajina. Samozřejmě tam byla spousta věcí, proč bych v životě v zemědělství nechtěl pracovat, protože to byl takový přechod zemědělské školy za bolševika a tam se neučil předmět „Chov dobytka“. Tam se učila „Výroba hovězího masa“. Výroba. Pak najednou člověk v těch kravínech viděl krávy bez ocasu, protože škrabák na sračky jim ocas urval, protože ten, kdo přijde do kravína, má v půl pátý ráno projít kravínem s kýbly a dělat s nimi randál, aby se ty krávy vzbudily… 

Když se urvala jalovice, začala lítat po školním statku, samozřejmě jsem taky utíkal a vylezl po okapové rouře, držel jsem se jí, ale řval jsem u toho: Jo, jen ty kurvy dožeň! A zdupej toho sráče!“ Potom jsem to řediteli vysvětloval: „A byl jste v tom kravíně? A viděl jste ty krávy bez očí, bez ocasu?“

Když jsem tam dělal jiné ptákoviny, což jsem dělal na té zemědělce, když to bylo opravdu přes čáru -- nás tam učili staří sedláci -- no, člověk chytil dvě facky, ale už se k tomu problému nevraceli. Prostě to považovali za vyřešené. Ale bylo v tom i varování: „běda, jestli to bude ještě jednou“.

Takto nepedagogicky uzavírá svůj příspěvek s omluvou za vedlejší účinky Ilona Staňková