Jaroslav Grodl: o aktivismu, architektuře a realizacích ve veřejném prostoru na zakázku i bez

Obávám se, že „veřejně prostorový“ a aktivistický „záliv“ tvorby malíře Jaroslava Grodla se do připravované knihy rozhovorů s umělci Vysočiny patrně nevejde. V lidech, kterým není lhostejno, jak je formováno a jak následně ovlivňuje člověka jeho bezprostřední okolí, otázka kultivace veřejného prostoru vždy rezonovala. Oprávněně byla vždy předmětem zájmu, polemik a kritik. Jaroslav znovu oživil diskusi na téma, jaká je kvalita veřejně zadávaných zakázek, jinými slovy: na co se vydávají peníze ze státního rozpočtu. Sám se vydal do veřejného prostoru veden touhou po experimentu, dialogu, ověření historických souvislostí…

Začnu poněkud z druhé strany: nemohu se nezeptat na tvou vlastní realizaci ve veřejném prostoru – malování zastávky v Čejově u Humpolce. Jak hodnotíš svůj počin s odstupem? Sám jsi tuto akci glosoval: „Když to maluješ bez svolení, je to jiná věc, než když to maluješ se svolením.“

Důvod, proč jsem se do toho pustil, byl spíš vyzkoušet si, jak by vypadaly malířské věci, ne graffiti, v současném prostředí města, kde už je přítomna výhradně samonosná architektura, která nepotřebuje nejen ornament, ale jakékoliv umění. Uměním je sama, je to čistě vykonstruované a materiály a tohle všechno… I taková jakože všudypřítomná hloupost jako sídliště (i když dnes se to už nepřehlíží, dělají se výstavy o panelácích) je to samonosné. Jasně, byly tam nějaké plastiky, ale kdyby tam nebyly, zas se tolik nestane. Tedy: říkal jsem si, zkusím do toho nějak dosadit malbu, nejlépe figuru, ta vždycky v architektuře v jednotlivých historických obdobích byla, jenom udělat tu figuru nějak současně – to byl celý problém. Nevěděl jsem, jestli to není hloupost, nepotřebná věc. Šel jsem na zastávku, kde to udělá nejméně škody. Po těch pár pokusech jsem si říkal, možná by to nějak šlo. Ale došlo mi, že problém je, že neexistuje nějaká společenská potřeba umění přirozeně srostlého se současnou architekturou. Sice je spousta věcí ve veřejném prostoru, festivaly soch, ale to jsou všechno dosazené věci. Co zmizelo, je přirozená shoda nebo propojení sochařské nebo malířské práce s architekturou. Taková ta dnes můžeme říct „blbost“ jako sloh ve své plnosti. Celé to byl jen experiment a vůbec mi nedošlo, že by mě mohli lapit a že by to mohlo být jednoduše vandalství. Šel jsem do toho s tím, že je to vysloveně výtvarný problém.

Pak mi dovolili, tam, kde bydlím, si něco udělat, ale tím jsem skončil. Nějak jsem si ověřil, že by to šlo zapojit do architektury, ale musela by to být nějakým způsobem společensky přijatá a potřebná věc. Jenže tohle přesvědčení není. Že ti to někde dovolí, že se nad tebou slitují a dají ti tam nějakou plochu… Jako grafiťákům taky dovolí nějaký ten legál si nastříkat… To není to, čím by to mohlo být zajímavé. To je jen takové nějaké zdobení. Zdobení jsem opustil. Chtěl bych, aby tam byl skutečný vztah prostředí a nějaké výtvarné věci.

Údajně jsi v rámci veřejně prospěšných prací měl udělat další realizaci. To nějaká objednávka byla…

Tam byl tenhle vtipný, až absurdní moment, že dokonce tu stejnou věc jsem musel… Tedy odčinit svůj zločin tím, že jsem to uvedl do původního stavu a pak mě nechali -- po uzavření vyšetřování -- tu stejnou věc udělat znovu. Mě přišla ta situace nakonec docela sympatická v tom, že se zřetelně projevilo to formální myšlení. Musel jsem udělat něco pro úředního šimla, aby zařehtal, aby to bylo pro protokoly v pořádku. Tím nemířím proti právu, mají pravdu. Když je všechno věčně posprejované, tak logicky vymysleli, že to budou trestně stíhat. Je definováno, že něčí majetek je věc nadřazená tomu, že má člověk nějakou vůli se umělecky anebo jenom destruktivně projevit, například když writeři mají motivaci jenom cosi znehodnotit nějakým tagem. Na tomhle vtipném momentu jsem si uvědomil, že i kdyby to byla povedená realizace, přístup společnosti zůstane takový, že je to věc pouze trpěná a ne chtěná. Éra toho, že výtvarné umění má být ve veřejném prostoru, je to tak v pořádku a má to nějaký užitek, víceméně skončila v 19. století. Jednotlivé realizace jsou zajímavé, ale už to netvoří kontinuitu, architektura se osamostatnila jako i další média výtvarného umění a došlo tu k rozpojení. Možná se nějaké spojování děje na jiném konci – v nových médiích, nebo v médiu knihy. Tam se asi přelily různé možnosti invence – vždyť knížka je mnohdy objekt, který má svou architekturu, materiálové kvality, že je to skoro socha, je v ní grafika, všechno dohromady… Tvůrčí potenciál se možná přelil do menších věcí nebo do mikrověcí – dat…

A teď k oficiálním zakázkám. Byl jsi hlavním iniciátorem petice, která se vymezovala vůči sochám Michala Olšiaka, které vyrůstaly po kraji jako houby po dešti. To vyžaduje určitou dávku odvahy, šel jsi do určitého konfliktu…

Já to beru tak, že jsem se ozval v opravdu nejzazším momentu nejextrémnější možné situace. Normálně k veřejnému prostoru přistupuji jako většina lidí, že spoustu věcí přehlížím a nechávám být. Nějaká taková spíš občanská netečnost než angažovanost. Taková je moje přirozenost. To řeší většina umělců, aktivismus bere všechen čas, všechnu energii, všechno soustředění. Jenom někdo má tenhle cit pro sociální angažovanost zvýšený, je to jeho zájem. Můj zájem to není. Tuhle situaci jsem bral tak, že už se nešlo neozvat. Byly to věci, které rychle přibývaly, ten Olšiak. Když jsme se ozvali – Miloš Sláma, Jiří Štourač, Jiří Plieštik a já – to bylo až na konci toho sledu, kdy ty věci rostly jedna za duhou.

Bral jsem to, jako že pokud to nechci mít ve vsi, kde bydlím, musím se zkusit ozvat. Šel jsem do toho s minimálními zkušenostmi, s úplně idealistickými nebo naivními představami. Slovník kolem těchhle soch je: „to přece není umění, to jsou nějaké věci pro děti, nějaká atrakce. Přece to nikdo nevnímá jako umění.“ No, to možná nevnímá, ale pořád je to ve veřejném prostoru. Jelikož je veřejný prostor protnutím různých zájmů, jednoduše jsme měli právo k tomu poznamenat své. Prostě jsme to řekli, klidně jmenovitě, adresně, konfrontačně. Zase na druhou stranu jsme se snažili zasadit to do nějakého kontextu, rámce, nějaké ideové optiky, jak jsme to viděli, že to nemyslíme jen zcela subjektivně, že by nám to nějak vadilo, že by to uráželo náš jemnocit... snažili jsme se představit naši pozitivní vizi, jak veřejný prostor může fungovat a snažili jsme se i naznačit, v čem by se měl změnit přístup i k takovým drobnostem, jako jsou turistické sochy v malých městech nebo na vesnicích na Vysočině. Konkrétně v Bystřici, kvůli které to vzniklo, toho slavného bizona stejně nakonec mají, tam se to uskutečnilo. No, minimálně jsme alespoň zkusili s nimi jednat, aby si to rozmysleli. Myslím si, že ty „sochy“ nemůžou vydržet. To je technologicky tak „zbastlené“, že to musí to nutně dojít zkázy. Michal Olšiak to sice opravuje, ale tím, že jich má třeba třicet, se snad sám zastaví, protože je musí opečovávat. Doufám.

Máš nějakou zpětnou vazbu? Změnilo se něco?

Trefili jsme se do momentu, kdy sám Olšiak cítil, že to potřebuje změnit. Byl zvolen ve Žďáře do zastupitelstva, čímž mu přibyla jiná práce než jen volná tvorba a on si tam, myslím, otevřel svou galerii. On sám došel k tomu, že musí svou energii přelít jiným směrem. Snad jsme alespoň k tomu přispěli, snad jsme mu potvrdili, ať se trošičku přeorientuje. On pak do médií vypustil, že pokud bude mít možnost něco dalšího zrealizovat, že by do toho samozřejmě šel. Ale myslím, že ho to muselo nějakým způsobem překvapit. V rámci umělecké komunity a toho, jak je to marginální záležitost, nás podpořilo množství lidí, ta vlna zas nebyla tak malá. Snažím se jeho sochy nesledovat, co nejvíc ignorovat. Kdyby to zase nabralo takové obrátky a kdyby se to ke mně dostalo, zase bych se pokusil něco podniknout.