O ženách umělkyních z českomoravské povýšeniny

Po dvouleté práci se podařilo uvést na svět první knihu rozhovorů s umělci s osobním vztahem k Vysočině s názvem Tam u šraňků bude přístaviště. Hned u prvního rozhovoru s Denisou Krausovou jsem se zeptala na pocity ženy na výtvarné scéně. Tuto otázku jsme spolu s Lenkou Dolanovou pokládaly i dalším umělkyním a umělcům. Některé rozhovory bylo třeba zkrátit, tedy mnohdy zajímavé pasáže z výtisku vypadly. Neodolala jsem pokušení nechat na sebe původní texty na toto téma v nezkrácené podobě působit samostatně:

Denisa Krausová

O genderové tematice se teď hodně mluví – jsou podle Tvého názoru v umění preferovanější muži? Kupříkladu: byla jsi nominována na cenu kritiky, NG 333, všude převažují na první příčce muži… Případ Zlínského salonu… Co si o tom myslíš? Setkala ses někdy s diskriminací?
Já k tomu asi nemám co říct. Já jsem nikdy nějakou nespravedlnost nezažila. Naopak mi to přijde dobré. Dokonce velmi často v rámci nějakých lichotnických řečí to muži zmíní jako výhodu, bude tu jediná žena… spíš v pozitivním. Nebo skoro až obdiv, jako že jsem výškově malá: „malá malířka a takové velké obrazy“, „že to vůbec unesete“, je to takové trošku srandovní, ale spíš mám z toho normální, příjemný pocit, cítím výjimečnost pozice ženy malířky. Ne objektivně, ale subjektivně. Dává mi to prostor pro osobnější umění. Autobiografická témata si muži příliš nedovolí. Nedejbože pokud by měli reflektovat svůj neúspěch. A to je přece skvělé. Ženy se nemusejí tolik hlídat, mohou nechat volný průchod emocím. Je to velmi osvobozující, když máte jen trochu odvahy. Troufám si tvrdit, že ani nejde tolik o to vydělat uměním peníze.

Navíc si myslím, že čím víc si dovolíte být žena ve svém projevu, tím úspěšnější můžete být.

Jan Moravec

Většinu studentek na středních školách tvoří dívky. Vysoké školy už jsou asi „genderově“ vyváženější. Ale v zastoupení žen na přehlídkách současného umění nebo na seznamech „oceněných“ se poměr obrací. Ač je to téma v současnosti tak hojně diskutované, že už je z něj leckdo znaven, přesto se tě zeptám: jsou podle Tebe u nás ženy -- umělkyně diskriminovány?
Samozřejmě, zcela přirozeně (smích). Jsou diskriminované. Můžou si za to zčásti samy. Už jenom tím, že jsou ženy. Žena by se měla smířit s tím, že je žena a některé věci nejdou. Je to dané i biologicky, chlap nikdy neporodí.

Samozřejmě, společnost ženy diskriminuje. Muži jsou upřednostňovaní. Na vysoké umělecké školy vezmou kluka spíš.

Vidíš nějaké řešení?
Není na to žádné rychlé řešení. Myslím, že pokud se ve společnosti vůbec může mluvit o tom, že nějaká diskriminace existuje, je to cesta. Umění vždycky reaguje na to, co se děje ve společnosti, jistou formou to dokumentuje. Společnost má spoustu zaběhaných rolí a ty mohou být specifické zrovna tak jako společnost. Ale ženy se do role často stylizují, protože jim to tak vyhovuje. S tím jde ruku v ruce to, co jim nevyhovuje. Žena není bezpohlavní bytost. To ale neznamená mít třeba menší plat.

Jitka Chrištofová

Navázala bych na rozhovor, který jsem dělala se Štěpánem. Ptala jsem se ho, jak to máte s časem na tvorbu, jestli a jak se mu situace změnila po narození dětí. Říkal, že musí přiznat, že si čas krade víc než ty. Vnímáš to podobně?
Časově mě to ovlivnilo hodně, ráda dělám věci, že něco začnu a jedu dál bez přestávek, a to s dětmi už nejde. Mně je pak všechno jedno, že je tady bordel, neudělala jsem nic k jídlu, nevyprala jsem prádlo, ale to si teď nemůžu dovolit. To pak je tady děsný chaos. Ani nemám prostor, nebo jsem si ho neudělala. Že bych je poslala, jděte všichni někam pryč. Asi by to šlo, že bych si vymezila svůj prostor. Ale úplně se mi nechce je posílat pryč.

Máš pocit, že to máte se Štěpánem každý trochu jinak?
To určitě. Já mám na starost děti a Štěpán dům, aby nám to všechno nespadlo na hlavu.

To se dá víc naplánovat. 
To se dá víc naplánovat, když ti zrovna nepadá střecha na hlavu, kdežto děti máš pořád.

(ptala se Lenka Dolanová)

Tereza Říčanová

Je těžké si urvat čas, abys mohla něco tvořit, soustředit se…? 
Za ta léta jsem se naučila celkem využívat i těch drobných chvílí, prostojů, že o tom přemýšlím během toho dne. To je taky důvod, proč nechci chodit do zaměstnání. Zaměstnání tě přinejmenším mentálně hodí jinam, kde musíš řešit balík vztahů v a ještě k tomu tu práci, což jsou vlastně dvě kolonky navíc a to tě v době té práce – někdy i okolo – zaměstná natolik, že vlastně nemůžeš v tom druhým, spodnějším proudu přemýšlet o těch svých věcech. Teď mluvíme a já jsem pořád blíž tomu, co jsem chtěla ráno ještě namalovat a možná to stihnu. Ale kdybych šla mezitím do práce, kde zase se na mě navalí ty další věci, tak to určitě pohřbím. Způsob, jak existuju: snažím se ne vydělávat peníze, ale zůstat… Když uvěřím tomu, že jsem umělkyně, že to, co vidím a můžu malovat, je něco, co dělat mám, tak se snažím přizpůsobit život tak, abych to vůbec dělat mohla. Mohla bych si říct: kašlu na to, žádná umělkyně nejsem, nestojí to za to, a chodit do zaměstnání a léčit se na psychoterapii. Snažím se to nezazdít, naopak to rozvinout a nějak to cizelovat. Taky mě může přepadnout: není to blbost? Co si o sobě myslíš? Ale na to už jsem asi stará. To už jsem si prošla dřív.

Lidi to nechápou, řeknou si, tak proč máš ten statek? Tvoření není jen tak, že si sedneš ke stolu a tvoříš. Kdyby to bylo takhle jednoduché, tak je to super. Jenže ono je to často tak, že si sedneš ke stolu a nic. Ty se musíš něčím zatížit, nasměrovat to a sednout si k tomu stolu přesně, když to leze ven, nebo když to jde. To je to umění, jak žít život jako umělkyně. Který je ale hrozný zvlášť pro rodinu. Je to jako když jedeš s nějakým čertem, který furt otravuje. Snažím se, abych neotravovala moc rodinu, a oni se musí snažit mě propustit, abych si mohla dělat. Musím fungovat i v tomhle tom světě. Přenášení snů – s tím jsem přestala, když jsem měla děti malé, ty sny udržíš, ale za jakou cenu. Já musím taky vědět, kde mají děti holínky, jestli jdou dneska do zoo… synchronizovat život umělkyně v rodině. Potom ti nevznikají takové ty proluky jako deprese, samoty, na to prostě nemáš čas.

Že dělám tu mlíkařku, je strašně vtipné. Vypadá to jako: ona má krávu a pak kreslí knížku. Jenomže já si píšu deník a celé už to dělám rovnou s tím úmyslem, je vlastně ta rešeršní práce k té knížce. Dobře, mohla jsem dělat jinou knížku, ale zase z nějakého důvodu jsem si zvolila tu krávu, vzhledem k tomu statku…. Takže když to takhle chytře poskládám, a pak to chytře provozuji, tak to někdy jde. Reálně to vypadá tak, že jsem tady v té vesnici já a pak spousta důchodců, lidi si ťukají na čelo, protože se nechávám živit manželem a nic tady nedělám, ještě jsem si pořídila krávu. Proč nešla Říčanová do zaměstnání? Prostě se tu fláká doma, to je samozřejmě taky nějaký tlak: co ty, mami, teďka děláš, jakou máš práci, vyplňte zaměstnavatele a tak podobně. Dřív mě to bralo víc, že jsem se nechtěla nechat živit od manžela… Jak to celý nějakým způsobem vybalancovat?

Staráš se o pět dětí, o statek, o rodinu a ještě zvládáš jeden knižní projekt ročně. Jak to stíháš?

To já bych toho udělala mnohem víc, kdybych neměla tu rodinu. Anebo bych už dávno umřela. Musela jsem si udělat nějaká závaží: mám manžela, který se se mnou furt nerozvedl, i když by, myslím, dávno mohl, protože jsem prostě praštěná a vzteklá. To, že jsme vydrželi my dva společně puberty adoptivních dětí, to si myslím, že jsme hodně dobří. Čtyři děti už jsou velké, už s nimi nedělám úkoly, to už je pryč, to byla hrůza... Jakub je v pohodě, on tady tak obíhá, no. V nějakých letech jsem chodila na celý úvazek do práce. To se snažím teď neudělat, nenastoupit zase do nějakého úvazku. Suším seno a vlastně se k ničemu nedostanu. Ale když dělám statek a ještě k tomu rodinu a ještě k tomu práci, to je teprve zajímavé.

Myslíš si, že by měli manželé doma více pomáhat, nebo by práce v domácnosti měla být placená, nebo…? Jsou ženy umělkyně schématem „žena se stará o domácnost a výchovu dětí, muž vydělává“ nějak znevýhodněny?
To vlastně nevím, o čem mluvíte, paní. Tady na Pelhřimovsku je žena umělkyně ráda, že vydělá pár stovek. Umělkyně. Přijedou pro hnůj, budu házet na vůz.

My tady máme takový velice neblahý princip, který se zvlášť adoptivním dětem nezamlouvá, tady je práce hodně. Když tu jsi, tak se na té práci podílíš. Můžeš hrabat seno celkem spokojeně, ale nemůžeš mít stádo pubošů, kteří se válejí kolem wifiny. A ještě tě šikanují, že není oběd, nebo co. Samozřejmě, když byli menší, tak se štěkali, co je lehčí a co kdo dělal. Když se pak srovnáváš s nějakou spolužačkou zbohatlicí, která má všechno a jezdí tudle a ondle a vozí ji v novém mercedesu… no tak vozí.

Jakub Tomáš

Vyjadřoval ses též k nepoměru zastoupení umělců a umělkyň na Zlínském Salonu. V návaznosti na to jsem se tě chtěla zeptat, Jak vnímáš pozici ženy a muže na výtvarné scéně, mají ženy-umělkyně stejně otevřený prostor tak jako muži-umělci?
To se ptáš dobře. Vytvořil jsem obraz, který se jmenuje Me Too: rytíře, jak nesou vystříhaný holky…

Jak se na to dívám: já se rozhodně nepovažuji za šovinistu nebo machistu, a spíš bych se přikláněl k nějakému feministickému pohledu na svět. Jsem hrozně rád, že teď máme primátorku, chtěl bych víc žen v politice, chci, aby bylo víc žen v umění, nakonec máme úplně jasný důkaz, že nejlepší čeští umělci jsou právě umělkyně. Máme Koťátkovou, Šedou, teď Annu Hulačovou… a mohl bych pokračovat, je jich fakt celkem dost. Co je obdivuhodné, že ty holky, které jsou úspěšné, se prokousaly skrz ty naházené větve. Učil jsem na výtvarné škole, kde je devadesát procent holek. Na Akademii, řekl bych, že holky taky převažují. No ale potom, po Akademii se něco stane a jsou prakticky vidět převážně jenom chlapci, kluci, ty dravější a tak… A tak to je jednoduchý, holky si asi musí vyřešit nějaké mateřské pudy, když to řeknu takhle hnusně, no a mají to hrozně těžký… Vím to, vidím to a rád bych jim pomáhal. Hrozně si vážím žen a žen v umění a myslím si, že kolikrát mají na to umění daleko zdravější pohled než chlapi. Netlačí tolik přes ty svaly a to umění je daleko citlivější.

No a k tomu Zlínskému salonu: tam jenom si myslím, že to bylo vyeskalování toho nepoměru, ale hlavně to byl hrozný průser v komunikaci mezi kurátory, kteří se toho zúčastnili. OK, já nejsem pro kvóty, to mi přijde jako taková uměle vytvořená metoda, jak to vyrovnat… No nicméně asi se to začít dělat musí. Vždycky k tomu, aby se něčeho dosáhlo, je potřeba nastolit nejdřív nějaký extrémní režim. Což je svým způsobem i Me Too, což já bych mohl kritizovat, ale snažím se na to dívat z druhé strany. Nevidím jiný způsob, jak to změnit, než touhle skoro až násilnou formou poukázání na nějaký problém. A možná to zapříčiní, že se k tomu bude přistupovat intuitivně, normálně, že se to stane společenskou normou, nějaká genderová vyváženost. Fakt bych si přál, aby ženy měly snadnější způsob života, myslím si, že to přijde. Konzervativci se toho trochu děsí, že ženy budou rozhodovat o životě mužů, ale ono se to stejně děje. A upřímně řečeno, mě to jako nevadí, jo? Někdo tu zodpovědnost musí mít.

Je to těžké, žena to má hrozně ztížené tím, že musí přivést na ten svět nový život. A tím je hrozně znevýhodňována v mnoha směrech. Já jsem teda teď momentálně na mateřské, tady v ateliéru. Teď žena kojí. Tak to já opravdu nejsem schopný nahradit. Já to dítě neporodím. Muži by opravdu měli být vděční (a to mluvím i k sobě, nechci nikoho poučovat nebo kádrovat), že tady jsou bytosti, které dávají život i mužům i ženám. Po právu ženy podpořit a ohodnotit.

Je to palčivé téma. Rozhodně se nepovažuji za konzervativce, nemám nic proti sňatku homosexuálů, nemám nic proti tomu, aby adoptovali děti, protože lepší stejnopohlavní pár než bezpohlavní ústav. To jsou podle mě věci, které se příliš řeší a ani ze setiny procenta to podle mě neohrožuje rodinu nebo klasickou představu o rodině.

Štěpán Vrbický 

U žen je časté, že je jejich tvorba ovlivněná tím, že se jim narodí děti, že potom mají třeba mezeru v tvorbě, vnímáš jako výhodu to, že jsi muž?
Já vlastně asi kdybych byl žena, tak bych nemohl dělat to, co dělám. A Jíťa prostě, přestože je žena, může dělat to, co dělá. Ona na kreslení nepotřebuje tolik času. Já ho potřebuji víc, nevím, jestli to je výhoda, možná si ten čas prostě vezmu. Ale je fakt, že Jíťa to nakonec zvládá, má těch věcí ještě víc, když má udělat výstavu, má z čeho vybrat. Oba kreslíme po večerech, ale já někdy i celé dny. Jíťa přes den nikdy, ale po večerech mě dožene nebo i předběhne.

(ptala se Lenka Dolanová)

Kateřina Kynclová

Myslíš si, že ženy umělkyně mají složitější start nebo těžší podmínky? Narazila na nějaké omezení?
Tady rozhodně ne. V mém oboru naopak, většina ilustrátorů jsou holky. Znám sice i dost kluků, ale víc je holek. Nepřijde mi, že by někdo vůbec řešil, jestli jsem holka nebo kluk. Prostě něco chtějí a berou to tak, že to prostě udělám, ani se mnou nekomunikují nějak jinak, že by se ke mně chovali líp, to vůbec. Jsem takový řemeslník.

Ivo Návrat

Říkal jsi, že jsi – emancipovaný muž. Já si dělám takový průzkum, jestli si různí výtvarníci, umělci myslí, že to mají ženské v uměleckém světě jiné. Jestli to mají jednodušší, složitější, v čem to tak mají. To je taková voleštěná diskutovaná otázka.
Myslím, že je to o lidech, ani ne možná o ženských. To je skoro blbé říkat, ale, když to řeknu blbě, když jsem byl na Akademii, nechápal jsem, proč někdo obdivuje Veroniku Drahotovou. Ale byla v MXM a motala se kolem správných lidí, byla to krásná blondýna a všichni z ní… Tak jsem říkal, ta to má jednoduché. Pak jsou lidi, kteří si to klidně udělaj' těžší, jako Laďa Gadžiová, která prostě odmítne Runtáka, protože jeho prachy jsou špinavé. Pak je to Vendulka Chalánková, která to měla v životě tak drsné a těžké, že se vůbec divím, že je tak optimistický a pozitivní člověk. Potkal jsem se s ní párkrát. Je hrozně fajn. Pak to maj obecně těžší v tom, že jsou ohrožené těhotenstvím, rodinama, tady těma věcma, které chlap může ošulit. Vidím, že do tří let mě dítě jako tátu nepotřebuje. Ale maminka je maminka, a když máš dvě tři děti, tak seš devět let mimo. A na mateřské si můžeš nalhávat co chceš, ale můžeš dělat tak dokument o zatékání mlíka, protože času a energie a chuti nemáš, nebo máš ty myšlenky jinde. A pak si myslím, že jsou mnohem bojácnější, obsahově. Když si vezmeš Marinu Abramović, která bude škrábat kosti zvířat v Benátkách... Nejdou do toho úplně naplno, jsou při zdi. Ale to si myslím, že je obecný jev českého umění, že je přizdisráčské. Strašně.

Marek Fexa

Myslíš si, že je u nás nějaká genderová diskriminace? Vnímal jsi někdy, že máš výhodu nebo nevýhodu, že jsi muž, za studií nebo později?
Asi bych tohle vůbec nevnímal. Myslím, že dneska není diskriminace. Právě umění je toho velkým příkladem.
Možná je v umění svobodomyslnost větší než v jiných oblastech. Ale pořád je méně žen například na pozicích vedoucích ateliérů.
Opravdu bych to dneska nevnímal jako velký problém. Tedy v umění. Muž miminko nenakojí, tak je jasné, že žena bude mít vždycky život úplně jiný, a z toho možná všechno vychází. Chlap má v sobě takový ten machismus, je silnější, má víc svaly, je jasné, že tohle sehraje roli. Ale myslím si, že dneska se to už dorovnalo. Víc by to už asi nebylo dobré. Na Akademii bylo větší procento studujících mužů, protože tam bylo větší procento učitelů mužů. Ale je to zas ateliér od ateliéru, byly ateliéry, kde bylo víc žen. V malířských ateliérech bylo víc mužů, možná jsme zvyklí, že něco víc patří mužům.

(ptala se Lenka Dolanová)

Alena Matějka

S Alenou jsme se seznámily na UMPRUM. Vždy akční, veselá, velkorysá, cílevědomá. Nějak automaticky vyslovím Alenino příjmení, jak jsem jej znala, ale ouha:

Jsem Matějka, byla jsem Matějková, ale už nejsem. Protože vždycky, když jsem byla někde mimo domov a byla jsem Matějková, mysleli si, že jsem Ruska a pak mi ještě začali říkat Jelena a to mě vždycky dorazilo. Měla jsem toho už dost a vlastně jsem nikdy nebyla ráda, že někomu patřím, já nechci nikomu patřit, já patřím sama sobě. Teď jsem se z toho tak hezky vyvlíkla, takhle se mi to líbí a jediní, komu to vadí, jsou chlapi, kteří sami neuklízejí a chtějí mít doma hospodyni. To jsou největší tradicionalisté.

Jaká je podle tebe pozice ženy umělkyně vůči mužům umělcům? Mají muži nebo ženy nějakou výhodu?
Když člověk žije vedle Larse (Lars Widenfalk, manžel Aleny Matějky), je to tak absolutní rovnoprávnost, že já jsem si konečně začala připadat normálně. Nejlepší příklad toho všeho je ten, že dříve mě všichni považovali za hnusnou feministku, takhle mi to i několik lidí řeklo…

Několik mužů, předpokládám…
Myslím, že u nás i ženy jsou sexistické, už v tom jak blbě vychovávají svoje děti. Tedy pardon, já žádné děti nemám, nemůžu nikoho kritizovat, ale když někdo vychová svého syna tak, že je z něho stejně trapný chlap, který v domácnosti nedělá nic a vyžaduje péči jako dítě na doživotí, tak je to stejně špatné od těch ženských, které mluví o tom, jak rády by byly rovnoprávné, jako od mužů, kteří mají pocit, že mají navrch. Ve Švédsku je to opravdu rovnoprávnost. Lars mi vždycky říká: „Ty jsi tak tradiční, nebuď tak tradiční…“ Pro Larse jsem tradiční, dělá si trochu legraci, že jsem hospodyňka a pro české muže a některé ženy jsem feministka, že jo. Dokonce jsem jednou uslyšela i tuto větu, kterou si navždy pamatuji: „Ostatní ženy se feministkami stávají ale vy, vy jste se feministkou už narodila!“ To přesně vystihlo moji podstatu, ale bylo to míněno jako inzultace. Já jsem to ale okamžitě přijala jako kompliment. Mně už je to teď jedno a na práva žen moc nemyslím, protože když žiju s člověkem, který mi dává prostor, tak já už vůbec nemám potřebu bojovat za nějaká ženská práva, protože mi je nikdo neupírá. Ale předtím to bylo opravdu těžké. Prožívala jsem to hodně, pořád se řešila „ženská otázka a postavení ženy ve společnosti“, tím bylo myšleno postavení ženy jako posluhovačky.

Vzpomeneš si na nějaký příklad, kdy jsi pocítila, že muži měli výhodu nebo že jsi musela udělat daleko víc než oni, abys něčeho dosáhla…? Vím, těžko se srovnává…
Já jsem si vždycky dělala, co jsem chtěla, nikdy jsem na to moc ohledy nebrala, jen jsem vždycky musela poslouchat ty blbý kecy o tom, že jsem holka. Teď, čím jsem starší, tím je těch keců míň, protože už nikoho tak nezajímám. Ale když je dívka mladá, tak pořád slyší jenom nějaké poznámky o tom, že je holka… jakoby nebyla člověkem.

To už začíná, když je člověk malý. Babička mi ušila šatičky s balonovými rukávky, já jsem ty rukávky úplně nesnášela, vím, že měly barevné puntíčky, že si s tím dala hroznou práci. Jeli jsme na výlet do Jindřichova Hradce a můj bratr seděl rozvalený v krátkých kalhotkách v autobuse a já jsem nesměla. Já jsem musela mít kolínka u sebe a chovat se jako holčička. A musela jsem mít punčochy! Už to jsem nesnášela. Už tenkrát jsem si uvědomila, že něco je divný, že něco je jinak a že se mi to takhle nelíbí. No… a pak ti říkají: „Seš holka, stejně budeš mít děti a žádný umění dělat nebudeš“, teď už mi to nikdo neříká, naštěstí. Ale ty kecy „budeš mít děti, a nebudeš tohle dělat a nepotřebuješ to a na co potřebuješ vzdělání, když stejně skončíš u plotny“ a pořád tě někdo programuje a nastiňuje ti tvoji budoucnost ženy v domácnosti. Musím říct, že moji rodiče to nebyli, ti mě spíš vždycky podporovali. Já jsem u sebe takovou budoucnost nikdy neviděla, takže mi to šlo na nervy. Anebo ti chlapi: buď tě chtějí sbalit, když jsi mladá anebo ti to chtějí dát sežrat, že jsi jenom holka. A nedej Bože když máš šéfa, co je doma pod pantoflem a na tobě si vylévá vztek a nenávist vůči celému ženskému pohlaví. Taky jsem takového měla, když jsem pracovala v Crystalexu. To mi bylo dvacet. Nedalo se to vydejchat, dokonce tam za moji vzpurnost proti mě vedli kárné řízení… I teď, když jdeme s Larsem do obchodu s nářadím nebo do nějakých dílen, vždycky se obracejí na něj. Říkám jim: „on vám nerozumí, nemluví česky, mluvte se mnou“, ale oni si nemůžou pomoct a mluví na něj dál. Až v tom Švédsku jsem si začala připadat skvěle. I když tam nebydlíme, vidím, že život může být úplně jiný. A Lars to vysvětluje tím, že Vikingové v dávných dobách odjeli na daleké cesty po moři, a když se vrátili domů, ženy fungovaly, všechno zvládaly a muži místo toho, aby jim ukazovali, jak jsou neschopné a že to sami umí lépe, řekli: „Vy jste skvělé, vy jste to tak dobře zvládly.“ A přiznali jim, že jsou dobré a nechali jim tu moc a schopnosti využít svůj potenciál. Já jsem vlastně od dob, co jsem si začala uvědomovat rozdílnost mužského a ženského světa, nechtěla být -ová, já jsem nesnášela, jak se mužský svět chová k tomu ženskému. To není jenom v tom, že jsem si změnila jméno, protože bych chtěla být originální. Pro mě je to otázka mojí svobody a nezávislosti. A můžu být vdaná za Larse a přesto patřit sama sobě. Já nechci být něčí, i když je to prý jen přechylování a lingvisticky správně. Jo, jen přechylování? Houby! Všechno se vším souvisí. Dokud budou mít ženy ve jméně, že jsou někým přivlastňovány, tak budou. Je to Nomen Omen.

Když chci něco udělat, tak to udělám a je jedno, jestli jsem chlap nebo ženská. Lars mě učí tesat do kamene a nikdy mi neřekl: „Nepleť se do toho, když jsi holka.“ Vždycky mi ukáže, jak se to dělá… Já dělám věci, protože už je vidím hotové, vždycky si je představím a udělám je. Ale někdy jsou ty věci hrozně těžké a velké a já vím, že to bude dřina. A musím se překonat, abych to udělala. Ale není to dokazování si toho, že můžu dělat stejné věci jako muži. Že třeba udělám kamennou vanu, která je z bloku, který měl šest tun a já z něj vydlabu vanu, která má ani ne jednu a půl tuny. To znamená, že jsem 4,5 tuny z toho kamene odebrala a dokázala jsem to sama. Možná chci jen vidět naplněnou svoji představu, možná, že chci jen vědět, že jsem toho schopná, a když už to vím, tak už znovu to dělat nemusím (smích). Prostě mám ráda výzvy, ale myslím, že je úplně jedno, jestli jsem chlap, nebo ženská. Jsem šťastná, že žiju v Evropě a že mohu být svobodná. A i když tohle je mužský svět, v mojí profesi se to podle mého názoru zas tak moc neliší, protože o sobě a své práci rozhoduju sama.

Něco jiného je, když jsi mladá holka.

Když mi bylo patnáct, v prvním ročníku, na první nebo na druhé hodině technologie mi řekl třídní profesor: „Matějková, vy potřebujete doučování, vy to neumíte.“ A ještě nebylo ani co neumět. Já jsem byla taková hloupá holka z vesnice, a ať se mi to zdálo jakkoliv nepochopitelné, že už ví, že mi technologie nepůjde a že jsem na ni blbá, šla jsem tam, protože to byl můj učitel a byl pro mě autoritou. A on se na mě začal sápat, úlisnej hnusák. A já jsem se prostě vyplašila a utekla jsem. No a pak jsem měla jenom samé špatné známky. Z branné výchovy měli všichni jedničku, já čtyřku. Při střelbě vzduchovkou mi nadzvedával pažbou sukni. Z fotografie měli všichni jedničku, já čtyřku. Sápal se na mě v temné komoře. Z technologie jsem dělala každý rok o prázdninách reparát! Úplná hrůza, to se táhlo celou dobu studia. A z chování jsem každý rok mela dvojku! Hrozně mi to ztížilo život. To byl fakt hnus.

Ozvala jsem se, až když mě odmítl pustit k maturitě, to mě dorazilo a rozzuřilo a už mi to bylo všechno jedno, to jsem se ho už přestala bát, protože jsem si myslela, že už je všechno stejně ztracené, že nedostuduju. Šla jsem za ředitelem a všechno mu řekla. On ho pak asi nějak usměrnil a já jsem k maturitě mohla. Tam už byla komise, takže mě nemohl svévolně vyhodit. Paradoxem je, že jsem z té technologie pak udělala doktorát…

A takové ty kecy, já jsem to slyšela tolikrát: „no jo holky…, no jo ženský… jenom ženský“ já jsem to úplně nesnášela, takové podceňování… Teď vím, že když udělám třeba desetitunovou sochu a mám tu jeřáb, můžu to zvednout jeřábem… už se toho nebojím, protože Lars mě naučil věřit tomu, že můžu u kamene udělat cokoliv a když mi ještě poradí, jak, protože to umí, já se to ráda naučím. Teď už vím, že to dokážu. Ale když ti je šestnáct, máš jenom ty sny a víru v sebe. A ty věříš, že něco dokážeš a že chceš dělat nějaké sochy a umění. Ale ostatní ti nedají tu důvěru, aby ti to věřili. A proto, když mluvím s mladými lidmi a ptám se jich, co chtějí dělat, hrozně ráda je v tom povzbuzuji. Já jim věřím, že to dokážou. A i kdyby to nedokázali, je prostě lepší jim věřit a dát jim naději, že je to možné, než je hned odradit a říct: „Vykašli se na to, to nemá cenu.“ Všechno záleží jenom na tom, do čeho se člověk pustí a na co si troufne. A troufne si spíš, když ho někdo povzbudí, než když ho srazí. A většinou když si troufne, tak se to povede.

Milan Magni

Jedna otázka se stále opakuje. Myslíš si, že to mají v umění ženy – nebo muži – těžší? Existují nějaké genderově založené výhody nebo nevýhody? Tvoje žena je také výtvarně činná, měli jste i s dcerou společnou výstavu grafik.
Dcera je zahradní architektka, manželka po grafice na brněnské ŠUŘ vystudovala dějiny umění. Já jsem z rodiny, kde už minimálně po tři generace všichni dělají něco s výtvarným uměním. Ani o mé profesní kariéře nebylo pochyb, už od devíti let jsem věděl, že budu malířem. To rozhodli děda se strejdou. Samozřejmě vidím, že to ženy mají nesmírně těžké. S manželkou jsme se potkali na SUŘ: studentská láska, která naštěstí vydržela. My jsme měli perspektivu, že budeme oba tvořit, že se budeme doplňovat, ona bude dělat grafiku a já malbu. Pak přišlo poměrně brzo dítě, byl jsem ještě na vysoké škole. Najednou jsem viděl, jak jsou ženské vyřazené. Nejenom z hlediska mateřství, ale celkově mají najednou jiné myšlenky. Mateřství je obrovský předěl. Řekl bych, že nejtěžší není, že nemají čas na tvorbu, ale vůbec nastartovat v sobě touhu něco dělat, když to dítě je samo o sobě zásadní kreativní dílo. U chlapů je to tak nějak jednodušší. Myslím, že to je taky kontextuální záležitost, tady se nehodnotí dobře, když je ženská-umělkyně asertivní. Že se jako někam dere. Nás chlapy evoluce nevybavila nějakou zbytečnou empatií. To potom záleží na člověku, jestli mu to nebude trapné, pořád si ten čas brát pro sebe. Ale je přirozené, že umělec jde do ateliéru a tam dělá svoji práci, dělá umění. Ale když tohle samý začne dělat ženská, tak je to podezřelé! Je potřeba chápat – ne že to mají horší nebo lehčí, ale že to mají jiné. Dokonce bych řekl, že jsou to nekompatibilní světy: umění má v ženském světě úplně jiný význam než v tom mužském. U chlapa je to zřejmě prodloužené ego – prostě to udělat za každou cenu. A já bych řekl, že ženy v tom vidí něco úplně jiného.

A co?
To je právě to, co nevím! Možná primárně možnost komunikace, jiný způsob jak kooperovat, jak si vyměňovat informace?

A u mužů to není způsob komunikace?
Kdepak. Muži jsou zahleděni do sebe, alespoň já to tak vnímám. My chceme udělat to svoje, máme pocit, že celý svět musí zajímat, co si myslíme. Mám pocit, že ženy jsou komplexnější.

(ptala se Lenka Dolanová)

Ilona Staňková