blOGV

Jarní probouzející se příroda je krásná, inspirující a naplňuje nás optimismem. Vše je v rozpuku, rodí se nová mláďata, rozkvétají louky, stromy a keře. Na toulkách krajinou, kterou v současné složité době navštívil snad každý z nás, je možné vidět například první bílé či růžové voňavé květy šípkových růží, vykvétající koncem května na divoce rostoucích keřích. Růže šípková patří mezi léčivé rostliny, její plody (šípky) jsou bohaté na vitamíny, zejména vitamín C, ale je i zdrojem dalších zdraví prospěšných látek. Otto Stritzko, Krajina s šípkovou růží, 1958, kvaš, tužka, lepenka A právě motiv šípkové růže zachytil na své kresbě český malíř, grafik a restaurátor Otto Stritzko, rodák z Vysočiny. Jeho Krajina s šípkovou růží je jednou z mnoha prací tohoto umělce zastoupených ve sbírkách OGV. Jedná se patrně o přípravnou knižní ilustraci zachycující větvičku této rostliny, jejíž růžový kvítek rozkvétá na pozadí krajinného záběru s naznačenou architekturou kostela a vesnických stavení.

Ze sbírek OGV v Jihlavě bychom chtěli v rámci daného tématu představit Honsův obraz " Jarní krajina ", vzniklý pravděpodobně v letech 1917-1920. Na téměř čtvercovém formátu je zachycen bohatě kvetoucí ovocný strom, stojící na rozkvetlé louce. Za ním se částečně skrývá vesnické stavení s doškovou střechou a k němu se vine úzká v trávě vyšlapaná cestička, vybízející diváka k návštěvě tohoto malebného venkovského zákoutí. Tento drobný olej je typickou ukázkou malířské tvorby Jana Honsy, založené na trvalém a hlubokém kontaktu s přírodou, v níž vyrostl, a kterou tak dobře a důvěrně znal. Uměl prostě zachytit ráz i náladu kraje, zvláště v lesních motivech a v idylických krajinách s kvetoucími stromy a typickými venkovskými chalupami. Vytvořil zcela osobitý a nezaměnitelný malířský styl, vyznačující se živou barevností a spojující evropskou impresionistickou až pointilistickou techniku se stylizovanými prvky ryze české venkovské secese, odkazující na dekorativní motivy lidového náb

V pondělí jsme Vám v rámci našeho „pohádkového“ týdne představili Prtioko Jaroslava Panušky, a i přesto, že jsou naše depozitáře plné „pohádkových“ děl, opět jsme sáhli po jednom z naší rozsáhlé Panuškovy kolekce: Jaroslav Panuška st., Plevník, 1902, kvaš, tuš, papír Jaroslav Panuška čerpal své fantaskní motivy z lidových pověstí a pohádek, kolem roku 1902 se v jeho díle objevuje figura plevníka. Plevník či plivník je bytost ze slovanského folkloru, většinou má podobu kuřete a trochu ďábelský charakter. Hospodář ho krmí tím, co sám jí, výměnou za blahobyt a často i vlastní duši. Získejte od nás knihu rozhovorů s umělci z Vysočiny Tam u šraňků bude přístaviště ! Na email ogv@ogv.cz nebo do komentářů pod tímto příspěvkem na našem facebooku nám napište/pošlete Vaše oblíbené umělecké dílo, které zobrazuje nějakou pohádkovou, fantaskní či mytologickou postavu. V neděli 26. dubna vylosujeme výherce publikace.

Jako první téma našeho nového online projektu (cyklu), ve kterém Vám budeme i nadále představovat díla z našich depozitářů, na něž naváží další tematické aktivity, jsme zvolili "POHÁDKU". Pohádky mají rády děti, ale i dospělí, a proto věříme, že Vás pohádkové tvoření bude bavit. Ve sbírkách OGV v Jihlavě je toto téma poměrně hojně zastoupené zejména v dílech přelomu 19. a 20. století, kdy byly pohádky a lidové báchorky velmi oblíbené. Například v rozsáhlé kolekci tvorby Jaroslava Panušky patří k této pohádkově fantaskní tematice obrazy "Vodník", "Plevník", ale především jednoznačně nejoblíbenější Panuškovo dílo mezi zaměstnanci galerie - " Prtioko na vandru ". Jaroslav Panuška st., Prtioko na vandru, olej, lepenka, 33,5 x 50 cm  Malíř a ilustrátor Jaroslav Panuška st. (3. 3. 1872 Hořovice – 1. 85. 1958 Kochánov) byl velmi všestranný a osobitý představitel české výtvarné scény. Své dětství prožil ve východních Čechách, ale rodina se brzy přes

Malíř a sochař, ale také ilustrátor a spisovatel Jan Bauch (1898–1995) prožil dlouhý a plodný život, zanechal nám přes tisícovku svých děl. Vyrostl a vyučil se v dílně svého otce, respektovaného pražského řezbáře a pozlacovače. Janovo studium na Uměleckoprůmyslové škole přerušila první světová válka. Bojoval v Uhrách a v Rumunsku. Zdecimován válečnými traumaty se vrací zpět do školy, kde nachází oporu ve V. H. Brunnerovi. Spřátelí se s Josefem Kaplickým, oba pokračují ve studiu na Akademii výtvarných umění. Tam se Jan Bauch setkává s Otto Gutfreundem. Po konfliktu se svým profesorem Maxem Švabinským opouští Bauch akademii a se sochařem Karlem Pokorným odjíždějí do Paříže, kde se „umění a výtvarný život prostupují“. Těmito slovy by se dala charakterizovat i živelná, „barokní“, okouzlením a barvami sycená malba Jana Baucha. Sám autor se nazývá „malujícím sochařem“. Jeho osudové rozkročení mezi malbou a sochou můžeme vnímat jako jedno z dramat, charakteristických pro Bauchovu tvorbu. Přes

Ze zaslaných dokladů pramení, že Anděl může být dítě (Ela, Kája), dospělý (maminka), dospívající, princezna, celá královská rodina, nebo dokonce nehmotné zjevení tvarované pouze světlem a tmou. Někteří Andělé nám přináší zprávu o možnosti uzdravení od nemoci tady se dovídáme, že andělská může i rostlina, nebo její esence... ale překvapivě i hruška Matylda! Stejné je to i s povahovými rysy nebeského posla, ty často prozrazuje barevnost. Někteří andělé jsou úkazy spektrálními, zjevujícími se v podobě mnohobarevné duhy (nebo jen nosí pruhy?), někteří září zlatem jako slunce, ale jsou i tací, kteří v sobě spojují světlou i temnou stranu. V ustrojení andělů převazuje spolu s bílou barva modrá, ale někteří dávají přednost bohatému dekoru, či geometrickým vzorům.  I mezi anděly jsou multiinstrumentalisté, kteří hrají na cokoli, co je napadne. Jiní členové nebeské kapely ale na svůj nástroj pilně trénují. Anděl–pištec s blankytnými křídly, očarován svou hudbou vzhlíž