Téma z depozitáře: POHÁDKA
Jako první téma našeho nového online projektu (cyklu), ve kterém Vám budeme i nadále představovat díla z našich depozitářů, na něž naváží další tematické aktivity, jsme zvolili "POHÁDKU". Pohádky mají rády děti, ale i dospělí, a proto věříme, že Vás pohádkové tvoření bude bavit. Ve sbírkách OGV v Jihlavě je toto téma poměrně hojně zastoupené zejména v dílech přelomu 19. a 20. století, kdy byly pohádky a lidové báchorky velmi oblíbené. Například v rozsáhlé kolekci tvorby Jaroslava Panušky patří k této pohádkově fantaskní tematice obrazy "Vodník", "Plevník", ale především jednoznačně nejoblíbenější Panuškovo dílo mezi zaměstnanci galerie - "Prtioko na vandru".
Malíř a ilustrátor Jaroslav Panuška st. (3. 3. 1872 Hořovice – 1. 85. 1958 Kochánov) byl velmi všestranný a osobitý představitel české výtvarné scény. Své dětství prožil ve východních Čechách, ale rodina se brzy přestěhovala do Prahy, kde Jaroslav nejprve absolvoval smíchovské gymnázium a později také pražskou Akademii. Zde studoval přerušovaně v letech 1889–1898 nejprve figurální malbu u prof. Maxmiliána Pirnera a poté krajinomalbu u prof. Julia Mařáka. Maloval na mnoha místech v Čechách a na Moravě, mj. v Pojizeří, na Sedlčansku, Berounsku, Příbramsku, na Vysočině, Valašsku atd., několikrát navštívil také Balkán. Roku 1923 zakoupil Panuška pozemek v Kochánově u Světlé nad Sázavou a začal na něm vlastnoručně stavět jednopatrový srub s ateliérem. Později se v Kochánově usadil i s rodinou natrvalo a maloval především hrad Lipnici, vrch Melechov a motivy z okolí. Zemřel zcela v ústraní svého kochánovského domu, když dobrovolně přestal komunikovat s veřejností. Malířské tvorbě se věnovali i Panuškovi synové Jaroslav a Vladislav, kterým byl otec velkým vzorem.
Během života Panuška několikrát radikálně změnil námětovou stránku svých děl. Už na Akademii začal tvořit vodníky, umrlce, duchy, čarodějnice a další strašidelné bytosti a výjevy. Tato fantaskní tvorba mu přinesla značnou oblibu a popularitu, kterou jakoby úmyslně ukončil obratem k přírodě. Vedle krajinomaleb zachycujících přírodní proměny začal se po r. 1912 obracet i do historie a maloval obrazy s tematikou pravěkých a slovanských osad a rekonstrukce starých hradů.
Panuškova fantaskní i krajinářská tvorba je velmi rozsáhlá, a proto není divu, že je z malířova odkazu zvláště na Vysočině nejznámější. Také Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě ve svých sbírkách spravuje větší soubor těchto Panuškových prací, mezi nimiž nelze přehlédnout malé škobrtající třínohé strašidlo putující krajinou a vyvolávající spíše úsměv než zděšení. Může připomínat jakousi lidskou zornici navlečenou do trojnohých zteřelých kalhot a utíkající či spíše pádící jako kolovrátek po světě. O jeho vzniku sám Panuška řekl: „Kterýsi hořovický občan vyprávěl o tom, jak vlastně přišli na svět ševci. Rojili se prý podobně jako včely v úlech. Žili také v lesích, ve starých vyhnilých pařezích a původně neměli žádné tělo, jen jedno oko uprostřed a tři čtyři nohy. Časem se začali stěhovat ze svých lesních obydlí do měst a vyvíjeli se stále dokonaleji..."
Jaroslav Panuška svým Prtiokem rozšířil českou pohádkovou říši o další nové strašidlo, oblíbené zvláště u dětí, což dokládá například úryvek ze vzpomínek PhMr. Jaroslava Karla, publikovaný v katalogu Panuškovy výstavy v Pardubicích v roce 1978: …“Při jeho dobré nedělní náladě zval rodiče dál, na kus řeči. Také nám dětem, byl jsem tehdy chlapec z obecné školy, dovolil nahlédnout do ateliéru. Jinak však nás děti raději viděl na dvoře, v zahradě, na verandě nebo v kuchyni, abychom mu s jeho „verky“ něco neprovedli. Právě v této kuchyni jednou „sušil“ menší obrázky, asi tak půlkartony, bylo jich myslím osm. Na dvou byly nádherné hřiby – obři uložení v mechu, ostatní samé „pohádky“, jak tomu říkal. A byl to plivník, hastrman na stavidle proměněný v kohouta, ohnivý kotouč na strništi, snad nějaké bludičky na močále a několikrát „prtivoko“, pro nás něco úplně nového. Naše dětská fantazie značně pracovala. Krása Panuškových strašidel spočívala v tom, že pohádkový objekt byl vždy uložen působivě do krajiny. Prtivoko, jinak ševcovská trojnožka nás vždycky upoutala. Samotný název, heraldicky doložený (pozn. prtioko měli ve znaku původně historičtí provazníci, pak ševci, potom obě řemesla společně), někdy špatně psaný jako „prtí oko“, byl Mistrem vysvětlován jako symbol ševcovský – zosobnění ševce a mnohokrát namalován. Malován temperou, olejem a vícekrát uhlem a to i jako obraz velikosti kartonu. Během času jsem viděl obrazy: Prtivoko na vandru, Prtivoko na výletě s rodinou, Prtivoko s fajfkou, Rozlobené Prtivoko, Prtivoko prchající, Vrány a Prtivoko a některé další. Říkalo se, že Mistr má averzi vůči ševcům. Namaloval na příklad velký obraz „Zrození ševců“, olej. Je to dílo mistrovské, pohádkové, myslím však, že ševci – řemeslníci si nezasloužili tak veliké potupy. Mistr Panuška někdy říkával s výrazem odporu: „jsem od toho malování ukoptěný jako švec!“… Jeho prtivoka však byla provedena přívětivě, v pohádkových barvách, u lidí původ věci neznalých vzbuzovala údiv, překvapení. To také myslím bylo cílem těchto Mistrových obrazů, sám si tuto dosud neznámou pohádkovou postavičku vytvořil, zařadil mezi svá „strašidla“. I nás se jako dětí ptal, zda se jich aspoň trochu bojíme, neboť „právě tohle červené prtivoko, než jste přišli, zrovna tady běželo okolo!“… Avšak pohádková novinka, Panuškou objevená, prtivoko, je překrásná. Zůstane mi trvalou a pěknou vzpomínkou na dětství, bude mi připomínat dobu, kdy jsem dosud nehleděl na obraz jako na výtvor umělce, ale byl jsem pouze upoután novou, byť podivnou postavičkou z pohádky.“
Jaroslav Panuška st., Prtioko na vandru, olej, lepenka, 33,5 x 50 cm
Malíř a ilustrátor Jaroslav Panuška st. (3. 3. 1872 Hořovice – 1. 85. 1958 Kochánov) byl velmi všestranný a osobitý představitel české výtvarné scény. Své dětství prožil ve východních Čechách, ale rodina se brzy přestěhovala do Prahy, kde Jaroslav nejprve absolvoval smíchovské gymnázium a později také pražskou Akademii. Zde studoval přerušovaně v letech 1889–1898 nejprve figurální malbu u prof. Maxmiliána Pirnera a poté krajinomalbu u prof. Julia Mařáka. Maloval na mnoha místech v Čechách a na Moravě, mj. v Pojizeří, na Sedlčansku, Berounsku, Příbramsku, na Vysočině, Valašsku atd., několikrát navštívil také Balkán. Roku 1923 zakoupil Panuška pozemek v Kochánově u Světlé nad Sázavou a začal na něm vlastnoručně stavět jednopatrový srub s ateliérem. Později se v Kochánově usadil i s rodinou natrvalo a maloval především hrad Lipnici, vrch Melechov a motivy z okolí. Zemřel zcela v ústraní svého kochánovského domu, když dobrovolně přestal komunikovat s veřejností. Malířské tvorbě se věnovali i Panuškovi synové Jaroslav a Vladislav, kterým byl otec velkým vzorem.
Během života Panuška několikrát radikálně změnil námětovou stránku svých děl. Už na Akademii začal tvořit vodníky, umrlce, duchy, čarodějnice a další strašidelné bytosti a výjevy. Tato fantaskní tvorba mu přinesla značnou oblibu a popularitu, kterou jakoby úmyslně ukončil obratem k přírodě. Vedle krajinomaleb zachycujících přírodní proměny začal se po r. 1912 obracet i do historie a maloval obrazy s tematikou pravěkých a slovanských osad a rekonstrukce starých hradů.
Panuškova fantaskní i krajinářská tvorba je velmi rozsáhlá, a proto není divu, že je z malířova odkazu zvláště na Vysočině nejznámější. Také Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě ve svých sbírkách spravuje větší soubor těchto Panuškových prací, mezi nimiž nelze přehlédnout malé škobrtající třínohé strašidlo putující krajinou a vyvolávající spíše úsměv než zděšení. Může připomínat jakousi lidskou zornici navlečenou do trojnohých zteřelých kalhot a utíkající či spíše pádící jako kolovrátek po světě. O jeho vzniku sám Panuška řekl: „Kterýsi hořovický občan vyprávěl o tom, jak vlastně přišli na svět ševci. Rojili se prý podobně jako včely v úlech. Žili také v lesích, ve starých vyhnilých pařezích a původně neměli žádné tělo, jen jedno oko uprostřed a tři čtyři nohy. Časem se začali stěhovat ze svých lesních obydlí do měst a vyvíjeli se stále dokonaleji..."
Jaroslav Panuška svým Prtiokem rozšířil českou pohádkovou říši o další nové strašidlo, oblíbené zvláště u dětí, což dokládá například úryvek ze vzpomínek PhMr. Jaroslava Karla, publikovaný v katalogu Panuškovy výstavy v Pardubicích v roce 1978: …“Při jeho dobré nedělní náladě zval rodiče dál, na kus řeči. Také nám dětem, byl jsem tehdy chlapec z obecné školy, dovolil nahlédnout do ateliéru. Jinak však nás děti raději viděl na dvoře, v zahradě, na verandě nebo v kuchyni, abychom mu s jeho „verky“ něco neprovedli. Právě v této kuchyni jednou „sušil“ menší obrázky, asi tak půlkartony, bylo jich myslím osm. Na dvou byly nádherné hřiby – obři uložení v mechu, ostatní samé „pohádky“, jak tomu říkal. A byl to plivník, hastrman na stavidle proměněný v kohouta, ohnivý kotouč na strništi, snad nějaké bludičky na močále a několikrát „prtivoko“, pro nás něco úplně nového. Naše dětská fantazie značně pracovala. Krása Panuškových strašidel spočívala v tom, že pohádkový objekt byl vždy uložen působivě do krajiny. Prtivoko, jinak ševcovská trojnožka nás vždycky upoutala. Samotný název, heraldicky doložený (pozn. prtioko měli ve znaku původně historičtí provazníci, pak ševci, potom obě řemesla společně), někdy špatně psaný jako „prtí oko“, byl Mistrem vysvětlován jako symbol ševcovský – zosobnění ševce a mnohokrát namalován. Malován temperou, olejem a vícekrát uhlem a to i jako obraz velikosti kartonu. Během času jsem viděl obrazy: Prtivoko na vandru, Prtivoko na výletě s rodinou, Prtivoko s fajfkou, Rozlobené Prtivoko, Prtivoko prchající, Vrány a Prtivoko a některé další. Říkalo se, že Mistr má averzi vůči ševcům. Namaloval na příklad velký obraz „Zrození ševců“, olej. Je to dílo mistrovské, pohádkové, myslím však, že ševci – řemeslníci si nezasloužili tak veliké potupy. Mistr Panuška někdy říkával s výrazem odporu: „jsem od toho malování ukoptěný jako švec!“… Jeho prtivoka však byla provedena přívětivě, v pohádkových barvách, u lidí původ věci neznalých vzbuzovala údiv, překvapení. To také myslím bylo cílem těchto Mistrových obrazů, sám si tuto dosud neznámou pohádkovou postavičku vytvořil, zařadil mezi svá „strašidla“. I nás se jako dětí ptal, zda se jich aspoň trochu bojíme, neboť „právě tohle červené prtivoko, než jste přišli, zrovna tady běželo okolo!“… Avšak pohádková novinka, Panuškou objevená, prtivoko, je překrásná. Zůstane mi trvalou a pěknou vzpomínkou na dětství, bude mi připomínat dobu, kdy jsem dosud nehleděl na obraz jako na výtvor umělce, ale byl jsem pouze upoután novou, byť podivnou postavičkou z pohádky.“
Jana Bojanovská / kurátorka OGV
Komentáře
Okomentovat